Jarní svatba LuKa

Tuším, že můj spolužák z medicíny nám na prvním kruhovém večírku v Bohnicích představil svou snoubenku, takže ještě někdy na podzim se mě ptal, zda bych nechtěla upéct dort. Tou dobou jsem netušila, jak to budu mít se zkouškama, testama, laborkama a časem celkově, tak jsem to nechala otevřené.

Týdny a měsíce plynuly, až končí zimní zkouškové a já se rozhoduji, že si svatební dort vezmu na triko. Zadání od budoucích manželů zní velmi jednoduše a vůbec mě neomezuje, naopak mi dává až moc velký prostor pro výběr receptů, které mě baví. Téměř okamžitě vím, že připravím dvoupatrový dort omazaný pouze krémem s jedlou krajkou a k němu spoustu cupcaků různých druhů, protože mi to přijde takový foremnější a snazší k servírování a konzumaci i k převozu a manipulaci během celého života dezertu.

Na Velikonoce jedu na otočku domů do Šumperka, abych si dovezla potřebné pomůcky a domluvila se s taťkou, aby mi pomohl v Praze dopravit dort na místo určení. Tady se objevuje první škobrtnutí… Taťka má na ten den objednaný servis, takže mě hází do Prahy teď i se skleněným stojanem a převoz dortíku si v den D musím zajistit jinak.

K jedné věci se musím přiznat hned na začátku. Z jakéhokoli pečení na svatbu mívám opravdu velký stres. Né, že bych si nevěřila, že to nezvládnu nebo že se nebude líbit, ale proto, že zákony schválnosti platí. Ono je každé pečení doprovázeno minimálně jednou katastrofou a po tom, co jsem zařizovala ségřinu svatbu vím, že u svateb se může a taky pokazí vše, co lze. Prostě mám hrůzu v očích při každém bodu svého cukrářského seznamu a obávám se jakýchkoli komplikací. Uvolnit se jsem schopná až po tom, co se nakrojí poslední patro dortu nebo se mi ozve nevěsta den po svatbě, že vše bylo OK a že všem chutnalo.

A už zpět k této jarní svatbě. Tentokrát jsme se složili s kruhem na suroviny, tudíž práci mi nikdo nezaplatí a já si ji nebudu muset účtovat. Tím pádem bez černého svědomí smím nad přípravou strávit skoro mládí. Začínám o týden dříve s postavičkami, které budou stát na dortu… tak teda budou sedět po krátké rozvaze, protože postavičky jsem nemodelovala od doby, co jsem se zúčastnila kurzu modelování panenek. Pokud se rozhodnete pro tvorbu postaviček, tak si předem zjistěte co nejvíce detailů o novomanželích. Mluvím o opravdových detailech. A ptejte se nevěsty! Můj rozhovor s Lukášem mi totiž nijak velkou představu nepřinesl. Ptejte se na oblek ženicha, vestu, barvu motýlka. Šaty od nevěsty si raději nechte poslat. Zkuste odhalit, jaké ponese nevěsta v ruce květiny, jaký si nechá udělat účes, jaké si vezme náušnice, jakou mají oba barvu očí… Jo a nezapomeňte na boty, jinak „půjdou“ postavičky naboso jako ty moje.

   

Několik fotek z průběhu tvoření najdete v galerii. Začínám Karmenkou. Na facebooku nacházím jakš takš celkem aktuální fotografii. Při prvním pokusu jsem nucena skalpelem odstranit velkou část lícních kostí, odoperovat oči a nakonec ušoulet znova kuličku. Na druhý pokus se mi daří o něco více. Po dokončení hlavičky Karmen pokračuju Lukášem. Evidentně neumím vystihnout mužské rysy v obličeji, to budu muset ještě někdy jindy nacvičit. Druhý večer se pouštím do tělíčka a šatů nevěsty. Během modelování panenka prochází dvojím zmenšením prsu, jedním proražením lebky špejlí, několikanásobným liftingem krku a pedikúrou. Jiný večer modeluju ženicha. Ten se také nevyhýbá vylepšujícím zákrokům chirurga. Začíná to implantáty deltových svalů a končí nekompromisním odstraněním sedacích oblastí. Pokud bych měla srovnat, který panáček je náročnější, pak jím jmenuji ženicha. „Ušít“ oblek dá mnohem více práce, než poskládat sukýnku a vystříhat krajku.

Na pátek si domlouvám Barču a Týnku, že mi pomohou šlehat, míchat, péct a vařit. Večer chystám polentový koláč tentokrát ve verzi s kozím sýrem a strouhaný kakaový koláč s tvarohem jako pohoštění. Ráno si přivstávám , abych dala péct první korpus a mezitím se stihla otočit ještě do lidlu pro mascarpone. Když se vracím s nákupem, tak už na chodbě cítím spáleninu linoucí se z naší trouby. Bod pro pečící pohromy (PP). Předtím než Týnka zazvoní na zvonek, strkám do trouby sněhové pusinky. Společně pak mícháme těsto na mrkvové cupcakes. Jedeme rovnou várku na 20 kusů. Netuším proč, ale to těsto je hustý. Prostě hustější než obvykle a to jsem tam dala všechno, aspoň si to myslím. I po upečení vypadají jinak, ale prostě se stalo. Pak střídáme malé a velké korpusy s arašídovými a kokosovými cupcaky. Než přichází Barča, tak je hotovo 66 ks základů na cupcakes a skoro všechny dortové korpusy. Přichází čas střídání stráží. S holkama chvíli drbeme a pak s Barčou sestavujeme první kousky dortu. Tady se dovídám, že by ze mě nebyl dobrý učitel. Jsem tak trochu hodně víc nespokojená s urovnáním krémové vrstvy a nerada se dělím o práci. Nakonec to nějak „pytlíkujeme“ dohromady, Barča míří na autobus, já na gauč a dortíky se chladí slepené v lednici. Po deseti hodinách pobíhání potřebuju pohov… Ten trvá až do druhého dne, večer pouze chystám dekorace a náčiní, co povezu sebou.

Sobota 6:30 a já vstávám pomalu se slepicema. Oblíkám mikinu, beru batůžek a mířím do kauflandu pro jahody, maliny a borůvky (maliny a jahody jsem nekoupila včera, protože čerstvé do odpoledne nemá šanci zplesnivět). Druhý bod pro PP! Nedorazil kamion s ovocem a zeleninou, tudíž jediné co prodávají, jsou v podstatě limetky a jablka. Hluboký nádech, výdech a láskyplný telefonát ségře domů, ať už vstává, že potřebuju, aby zajela do lidlu. Já zatím v kuchyni šlehám krémy na cupcakes a zdobím ty mrkvové, když zvoní telefon. V lidlu mají pouze maliny. V bille jahody také zrovna dnes nenabízí. Než dorazí maliny, tak ještě omazávám dorty. Pak skáču do Alberta, kde zachraňuju poslední dvě schůdné krabičky jahod, i když zhruba polovina už není prezentovatelná na dort. Zdobím arašídové cupcakes a hodiny ukazují, že za 15 minut mi odjíždí autobus na obřad. Turbo oblečení, líčení a croissant na zakousnutí na cestu. V MHDéčku relaxuju nejvyšším způsobem a užívám si jízdu jako už dlouho ne.

Na to, že na svatby peču relativně často, tak svatební zvyky a celkový průběh mi nic moc neříkají. Plánovala jsem, že když je obřad na dvanáctou, tak v jednu budu sedět v metru na cestě domů k dokončení a sestavení dortů. Maličko se tak neděje. Začíná se později o čtvrt hodinky. Obřad mě úplně okouzluje, skoro mi ukapává slzička. Taky zde zjišťuju, že nevěsta má tmavší vlasy, než na oné fotce z facebooku, že v drdolu se skrývají navíc červené květinky a že se Lukáš učesal. Hned vím, že budu postavičky ještě zdokonalovat. S děckama z kruhu se fotíme před kostelem a já frčím bleskovou rychlostí zpět do kuchyně.

Základem úspěchu je dobrá organizace. Pobíhám po bytě z jedné místnosti do druhé a snažím se najít všechny věci, co budu potřebovat, leštím stojan, skládám postavičky, ovoce, pusinky do krabic, tak aby vše přežilo převoz bez úhony. Narychlo čmárám schémata cupcakes s popiskem příchutí, abych předešla případným vyjeveným výrazům typu „CO TO VLASTNĚ JÍM?!“. Chci si dát půlhoďky šlofíka, ale Martin s Filipem už volají, že čekají dole. Mimochodem to je onen náhradní odvoz. Hledala jsem zodpovědnou přepravu… Martin nabídl auto, ale že na řízení s dortem v kufru si netroufne, to si bere na starost Filip. Venku padá pár kapek deště, to abychom šaškovali s deštníkama a nebyla nuda. Sedám do auta a vyrážíme. Na první odbočce špatně… Tak se vracíme a sjíždíme na jižní spojku. Druhá odbočka a znova ta nesprávná :-D. Otáčíme se a pak už bravurně kluci brázdí Prahu. Tuším, že se naučili, že zakašlání znamená slovo a hlasité zakašlání znamená smršť několika slov a tichých nadávek. Tímto jim moc a moc děkuju, že mi pomohli, měli pro mě pochopení a nevysadili mě na prvním rohu. Rozhodně jim patří velká pochvala za řidičský um, který předvedli, protože všechno přežilo cestu bez jediného poškození. Na místě už se to hemží svatebčany a já si tam chystám svůj stojan a sladkosti. Ruce se mi třesou jako těžkému alkoholikovi a jsem štěstím bez sebe, když všechno stojí na svém místě. Oslava může začít.

…teď bych mohla psát, jak probíhal celý program, ale to už se mi zdá nad rámec tohoto dlouhatánského povídání…

   

Přesuňme se ke krájení dortu. Můj plán byl sundat postavičky a píchnout je zpět na polystyrenovou kostku, nechat nevěstu dort nakrojit a pak ji v tom nenechat a rozkrájet zbytek sama. Jde se krájet a kostka je v trapu. Zatímco ji hledám, novomanželé bojují s dortem po svém…. asi to musela být sranda… ženichovy se ulomila ruka, ale jinak vše v pořádku. Kostku nacházím v kuchyňce a vše už napravuju na původní plán. Než jsem se však otočila, tak zmizely všechny arašídové cupcakes….jediná věc, kterou jsem toužila ochutnat. Tak si dávám aspoň ten mrkvovej.

Po zbytek večera se všichni bavíme, tančíme, povídáme si, pořizujeme bláznivé vzpomínky ve fotokoutku. Okolo jedenácté poklidná cesta domů s výslužkou, o čtvrt na jednu je dovezen stojan (v celku a nerozbil se!) a pak už hážu šipku do postele. Svatba jako z pohádky, článek dlouhej jako tejden a fotky pořizované mobilem i fotografy. Prostě mix, který nevymyslíš.

Starší

Blog

Novější