Před dvěma roky jsem navštívila příbuzné na Slovensku. Babička tam peče ty nejlepší Krémeše, které jsem kdy ochutnala. Já jich vlastně nikdy moc netestovala … pouze ty z listového těsta, které se prodávají u nás v cukrárnách a tyto medové. Ale i tak si myslím, že tento recept je ověřený tradicí a každý ho musí milovat. Já tyto řezy snídala a svačila tehdy tři dny za sebou a to zcela dobrovolně. To už něco znamená. Před těma dvěma rokama jsem si také odvezla dvě balení Zlatého klasu, protože se u nás (v ČR) ještě neprodával. Dnes jej najdete v regálu každého supermarketu.

A jak jsem si ho dovezla, tak tu ležel a ležel a dokonce se se mnou i stěhoval. Až do nedávna, kdy jsem na něj narazila v pudinkové sekci pytlíků. Jednou ten recept vyzkoušet musím, tak proč ne dnes.

Na fotkách můžete vidět pouze poloviční dávku, protože se u nás zrovna nenachází mnoho strávníků. Při zpracovávání těsta nevěřícně kroutím hlavou. Má se těsto válet nebo roztírat? Na válení se to příliš lepí, na roztírání je to tuhé… Na internetu se nachází obě verze, ale zároveň ve všech se počítá téměř se dvounásobnou navážkou mouky. Dumám a dumám a nakonec těsto moučím ze všech stran, pokládám na plech a válím, seč mi nervy stačí. Po 15 minutách je dobojováno. Těsto tenké jako papír. A po následné konzultaci večer zjišťuji, že to tak prostě je. Nejnáročnější část receptu se skrývá ve válčení s těstem. A malá poznámka na rozloučenou, do šlehačky opravdu nepatří ztužovač ;-)

Recept pochází od Košic.